Kde tluče pravé srdce Pisy

"Tak kam vyrazíme vyběhat ten dnešní oběd?" ptám se svého Itala po dalším z řady opulentních hodů u tchyně. Venku je sice nebe "na hraně" a každou minutu hrozí déšť, ale já mám neodbytnou potřebu rozchodit ty hory zapečených těstovin a bažanta na víně. 

"Projdeme se v centru Pisy," oznamuje švagr. Okamžitě nazouvám trekkingové boty. Znám ho – procházka s ním znamená minimálně tři hodiny v ostrém tempu a deset kilometrů v nohách. Můj Ital se sice tváří, že by nejraději zalezl pod peřinu, ale po pěti rýžových pusinkách s krémem mu nic jiného než pohyb nezbývá.

Sedáme do auta a vyrážíme směrem k padesát kilometrů vzdálené Pise. Čím víc se blížíme k pobřeží, tím víc nám počasí přeje – mraky se trhají a nebe se rozjasňuje. Švagr, věrný své pověsti, parkuje na tom nejvzdálenějším možném místě, takže nás čeká solidní nástup, než se vůbec přiblížíme k hradbám. Ale stojí to za to. Jakmile projdeme středověkou branou, obklopí nás úplně jiné století.

Po nezbytné pauze na caffè na Piazza Garibaldi přecházíme most Ponte di Mezzo. A v tu ránu mi v hlavě naskočí staré známé Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus… Radujme se tedy, dokud jsme mladí.

Jakmile překročíte řeku Arno, uvědomíte si jednu věc: tohle město patří mládí. Kam se podíváte, tam jsou studenti. Pisa je totiž hrdou Alma Mater jedné z nejstarších univerzit v Evropě, založené už v roce 1343, kde kdysi matematiku vyučoval i samotný Galileo Galilei. Současné univerzitní centrum je obrovské a studenti dnes tvoří více než polovinu obyvatel města.

Když opustíte to profláklé Campo dei Miracoli, kde se davy turistů v komických pózách snaží "podepřít" šikmou věž, a vydáte se dál do vnitrozemí, objevíte neznámý svět. Křivolaké uličky vás dovedou do historického jádra, kde stále dýchá autentický středověk. Právě tady tluče pravé srdce Pisy. U šikmé věže místní ani studenty nepotkáte, ti se jí vyhýbají obloukem. Ale o kousek dál, na kouzelném náměstí Piazza dei Cavalieri se slavnou školou založenou Napoleonem, si můžete každý večer užít neformální koncert pod širým nebem. Mladí lidé se tu scházejí s kytarami a bubny, tančí a prostě se baví.

Stejně fascinující je Corso Italia – tepna spojující centrum s nádražím. Najdete tu všechno: od luxusních značek po zapadlé antikvariáty, bleší trhy a útulné trattorie. Proudí tudy nekonečný zástup studentů s batohy, kteří se vracejí na své priváty a koleje.

Když se začalo stmívat, zabloudili jsme na malé náměstí s nenápadným kostelíkem. Švagr ukázal na vchod: "Pojďte dál, je tu zajímavá hrobka s vyobrazením lebek a koster." Vešli jsme právě ve chvíli, kdy začínala mše. Překvapilo mě, kolik mladých lidí bylo uvnitř. Zůstali jsme stát jako očarovaní. Nádherný zvuk varhan a flétny doprovázel andělský sborový zpěv. Naskočila nám husí kůže a my tam v tichosti stáli a poslouchali až do úplného konce. Byl to ten nejkrásnější moment celého dne.

Představte si univerzitní kostel – Chiesa Universitaria di San Frediano – určený především studentům, který je v neděli večer úplně plný. Uvnitř zpívá studentský chór a k lidem mluví moderní farář, klidně a srozumitelně. Pro mě to byla naprosto nová, odzbrojující skutečnost.

Odjížděla jsem s jasným rozhodnutím: do Pisy se musím brzy vrátit a prozkoumat ji znovu. Až se počasí ustálí a rozkvetou stromy, sednu si s foťákem a knížkou na schody některého z chrámů nebo na venkovní zahrádku u řeky. Budu si číst, popíjet aperitiv a jen tak poslouchat tep života. 

Napadlo mě totiž, že kdybych dnes byla ve studentském věku, chtěla bych studovat právě tady.